Pája`s blog

Zlín zdaleka není nějakým “velkým” městem, ale i tak to už dlouho vypadá, že vzdálenost mezi radnicí a příměstkými částmi je obrovská, protože jejich hlasy, málokdy pochvalné, na radnici nedorazí. Proti samovůli města už dlouho bojovalo sdružení za zdravé Lužkovice-Želechovice. Zde bych rád zmínil jednu obyvatelku Želechovic, paní senátorku Paedr. Alenu Gajdůškovou, která, jak jsem se několikrát na vlastní oči přesvědčil, táhne s ostatními za jeden provaz a sdružení čile podporuje.

V Želechovicích vznikly snahy o osamostatnění a po kvalitní přípravě se v klíčovém referendu projevilo přes 90 % hlasujících pro odtržení od Zlína, to je vcelku jednoznačný výsledek. Odtržení posílilo další sdružení bojující za větší pravomoce svých obcí, nahlas se začíná ozývat Kostelec, Klečůvka, Příluky a další. Obyvatelům těchto příměstských částí způsobí menší kulturní šok návštěva obcí za hranicí krajského města, které jsou na tom ve většině případů mnohem lépe (Lípa, Hvozdná). Od Zlína se v minulosti už odtrhly Otrokovice, městu hraje do karet, že dle aktuálního zákona se může odtrhnout jen obec s více než 1000 obyvateli, tuto hranici ne všechny zmiňované části překonávají. Nicméně v Lužkovicích dokazují, že pokud člověk bojuje a vytrvá, tak má naději změnit situaci alespoň mírně k lepšímu.

Kostelec
Zelechovice
Luzkovice-Zelechovice
Klecuvka
Zelechovice-paseky

Ve vojenském prostoru kousek od Bystřice pod Hostýnem se nachází tajná základna SVYŠŤ. Pro vysoké utajení projektu, který zde probíhal, se musela často střídat posádka, aby se žádný voják nedovtípil, co se tam vlastně děje.

Jedno takové rutinní střídání proběhlo 13.7.2008. 52 rekrutů s hodností vojín dostalo na starosti 8 četařů, dále se na základně nacházely dva kuchaři s hodností kapitána, jeden zdravotník s hodností poručíka a dva majoři Pavel a Brutus koordinující činnost a aktivity celé základny. Do prostoru měly povolený vstup dva další lidé, vědec bez vojenské hodnosti Ježekson a jeho půvabná asistentka Nataša.

Po nafasování vojenské výzbroje a výstroje(uniforma, lodička, psí známka, vojenská knížka atd..) a po vstupních procedurách jako třeba focení, vážení a krevní testy se okamžitě začalo s výcvikem vojáků. Na úvod byly nutné vzdělávací kurzy, aby vojíni věděli, jak se chovat při různých typech poplachů, jak se starat o údržbu základny, jaká jsou úskalí vojenské etikety.. Dále každý jednotlivec musel projít velmi náročným přijímačem, kde se testovali v mnoha disciplínách fyzické i psychické schopnosti. V průběhu celého výcviku si mohli rekruti dělat různé speciální zkoušky a kurzy a tím si zvyšovat svoji hodnost. Vojíni byli rozděleni do 4 čet a tyto čety spolu začaly soupeřit o to, která bude nejlepší a tím pádem získá po zaškolení největší podíl na řízení základny. Po jisté době se rekrutům podařilo přesvědčit školitele o svých kvalitách a tím pádem mohli převzít základnu do svých rukou. To sebou neslo i částečné prolomení informačního embarga kolem výzkumu, kvůli kterému základna vlastně existovala. Vědec Ježekson naznačil, že vyvíjí supertajnou chemickou zbraň Ťerpium.

Bohužel, rekruti nezvládli svoji roli. První noc po jejich nástupu ke kormidlu na základnu zaútočili teroristé, kteří se zmocnili části stroje na výrobu Ťerpia. Celý vojenský tábor musel být okamžitě vyklizen kvůli možnému úniku látky do prostoru. Ten se poté potvrdil a armáda proto dala celou oblast neprodyšně vojensky uzavřít. Byla tu jediná šance: vystopovat teroristy a sebrat jim onu součástku zpět. Navíc, byli jsme v karanténě, a tudíž jsme ztratili kontakt s okolím. Naštěstí nám armáda nepravidelně shazovala padák s jídlem a poštou.

Jediným záchytným bodem, o který jsme se mohli opřít, bylo video zachycující ony hledané teroristy, které se našim výzvědným složkám podařilo získat. Po důkladné analýze zjišťujeme, že dokument byl pořízen v oblasti vrcholu Kelčského Javorníku, proto hned vyrážíme tam. Zde v teroristickém úkrytu nacházíme zprávu posílající nás za překupníkem do Bystřice, ten nám sděluje vysílací frekvenci, na které teroristé komunikují. Proto k nám armáda vysílá telekomunikačního experta, který nám sestrojí přijímač onoho signálu. Teroristické zprávy ale nejsme schopni takřka vůbec rozluštit. Jedné noci teroristé unáší oba majory. Ti mají naštěstí přímo v těle implantovány čipy umožňující sledovat jejich polohu, tudíž se za nimi vydává okamžitě záchranná výprava. Ta je po mnoha překážkách nakonec objeví (ve vězení, do kterého se dá dostat jedině velmi úzkou skalní průrvou dlouhou 50 metrů -viz Skalisko Smrdutá, Hostýnské Vrchy). Teroristy zajmou a odvedou do tábora, kde se po dlouhé diskusi s teroristy zjistí, že zbraň je tak nebezpečná, že nemůže nikomu, tudíž ani armádě prospět (long live humanism!!:)), a tak ji pomocí obrovské detonace spojené s mnoha pyroefekty zničíme, vše bujaře oslavíme a odcházíme do civilu.

Fotky dodám velmi brzy

Spolužák Jirka Matyska je podobný šílenec jako já, proto když mi před několika měsíci řekl o pochodu Krkonošská stovka , neváhal jsem ani minutu a za sebe i Báru jsem slíbil účast. Postupně se k nám připojovali další zájemci, no bohužel, ze studijních, zdravotních či jiných důvodů všichni před začátkem odstoupili, a tudíž jsme ze startovního místa ve Vrchlabí v pátek ve 21:00 vyráželi 3. Začalo se ve svižném tempu výstupem na Žalý a pak dál směrem na Harachov. Přes noc byl dost velký problém s orientací, naštěstí jsme se chytli staršího pána, který už trasu absolvoval dvacetkrát, a ten nás bezpečně celou noc vedl. Také jsme si ze začátku vyslechli několik velmi demotivujících komentářů k našemu týmu, všechny naznačovaly, ať už přímo či nepřímo, že nemáme šanci dojít. Z Harachova se pokračovalo dál k Josefově boudě, kam jsme dorazili asi v 7 hodin ráno. Bára má z vysokých pohorek (až na startu jsme zjistili, že ideální obuv jsou kvalitní běžecké tenisky) na každém chodidle dva puchýře velikosti kovové padesátikoruny, na moji připomínku, že tam můžem skončit, si je propichává jehlou, zalepuje tlustou náplastí a následujících 10km v naší trojici suverénně diktuje tempo.

Následuje část v Polsku, která končí výšlapem na Sněžku (celkové převýšení stovky asi 3600m). Před Sněžkou se nacházela kontrola, kde jsme plánovali doplnit jídlo a hlavně vodu. Díky naší únavě jsme kolem této kontroly šli, ale nevšimli si jí, tak začínáme držet dietu (k velké Jirkově radosti, do kterého bych fakt neřekl, že bude mít potřebu mnohem větší kalorické spotřeby než já) a vodu čepujem z horské studánky. Klesání ze Sněžky je velmi, velmi nepříjemné až trochu bolestivé pro naše kolena. U kontroly Pomezní Boudy se již pomalinku dostavuje únava. Bára má značný problém s kolenem, nicméně nevzdává to a s dvěmi narychlo vyrobenými berlemi pokračujem dál. Na 78. kilometru čekáme půl hoďky na Jirkového taťku, který odváží vcelku vyčerpanou B. směrem ke sprše a posteli a my s Jurou pokračujem dál.

Začínají mě skutečně BOLET kolena, zvlášť při prudkých klesáních. Brzy doháníme jednoho zkušeného stovkaře, se kterým budeme pokračovat až takřka do cíle. Posledních 15km z Pece pod Sněžkou do Vrchlabí jsou peklem na zemi, protože ubýhají neuvěřitelně pomalu. Bolavá kolena mě donutila úplně změnit můj styl chůze, připomínající spíše motajícího se notora než cílevědomého turistu. Několik málo kilometrů před cílem narážíme na čerstvé posekanou louku. Jirka vzhledem ke své alergii sbírá sílu a celou louku přebíhá sprintem. Já, zvyklý jen následovat a nehledat cestu, se snad přímo na této louce či kousek za ní ztrácím ze značky a začínám bloudit. Brzo narážím na chatu v lese, kde pár lidí něco zapíjelo. Na můj dotaz, zda mi poradí, kudy do Vrchlabí, mě nejdříve nutí vypít dvě pivka, načež jeden přes druhého se začnou předbíhat v popisu cesty. Ten popis měl asi tak 6-7 kroků, já jsem si byl schopen zapamatovat pouze první dva (běž podél potoka, na cestě se dej doleva). Měl jsem vskutku velké štěstí, že po další hodině se dostávám do Vrchlabí, kde už na mě čeká Jirka a guláš. Už se těšim na další kilo!

Na tábor ve vojenském hávu, který s kámošem Vaškem Brutusem organizujem, sháníme jakékoliv napodobeniny či nefunkční kousky vojenských zbraní pro utužení táborové motivace. Nemůžem nic nikde sehnat. Nemáte někdo něco, případně nevíte o někom, kdo by něco takového pro dobrou věc na chvilku pujčil či levně prodal ?

Od středy jsem tělu nedopřál žádnou náročnější sportovní aktivitu, tak bylo dnes hezky odpočinuté a tudíž připravené na mučení, jehož průběh se mi zrodil v hlavě během poledne.  Po vydatném obědě (těstoviny, vajca, sýr) balím batoh a vyrážím do posilovny. Při cestě mi probleskne dvakrát hlavou, že su magor, protože nikdo jiný by se dobrovolně nezavíral do místnosti plné zpocených chlapů ve starých natržených tričkách (na Větrníku je dobrá posilovna:), skutečných posiloven je v Praze jako šafránu, jsou mnohonásobně přetlačeny tzv. fitness centry, která lákají návštěvníky pod sliby zlepšení postavy, žel o skutečné železo v podobě těžkých jednoruček tak člověk moc nenarazí, o kleci na dřepy ani nemluvě. No dost už kritiky. Praha se mi prostě asi nikdy líbit nebude.

V posilce je jen pár lidí, vesměs se od vidění známe, všichni se vzájemně povzbuzujou, pohoda:) Já uléhám na benchovou lavici a provádím první sérii. Potom druhou, třetí, čtvrtou…. Tělo je odpočinuté, tak reaguje skvěle, ani známka únavy.  Na poslední sérii se nechávám radši jistit, a prsní svaly dostávám do stavu šoku.  Dál jsou na řadě dřepy. Momentálně jsem zvyklý je cvičit na multipressu, abych moc nešidil techniku. Po třech sérkách s překvapením zjišťuju, že můžu přidat závaží nad plán:) Následují přítahy v předklonu, kde již cítím únavu z mnoha nekonečných sérií dřepů, pátou sérii dokončuji s obtížemi. V místnosti se místo trapného techna začíná linout z reproduktorů hlasitá a hlavně “uřvaná” rocková hudba a já se pomalu dostávám do stavu, který je mi tak dobře znám z šílených tréninků absolvovaných v želechovické činkárně. Přichází na řadu ničení ramen v podobě toho nejklasičtějšího cviku na ně, tj. tlaky s jednoručkama vsedě. Dal jsem si šest sérií do mrtva. Už se mi dělají mžitky před očima trošku, po těžkých dřepech se totiž nahrne krev do hlavy  a to pak v následujících desetiminutovkách způsobuje takové zajímavé stavy. Už chci jít pryč a dát si banán a tvaroh, ale lidi okolo mě motivujou ještě k pokračování. Dneska nebyla v posilce žádná holka. To je výhoda. Když jsou tam samí chlapi, tak je to prostě o dost jiná atmosféra, no a hlavně se nikdo nestydí za to, že se občas trochu hlasitě projeví a zařve si, když mu dochází šťáva u posledního opakování. Beru si z-osu, nakládám od oka závaží, aby toho bylo “tak akorát” na pět sérií, a se super pocitem, že už mi dochází síly a já su přitom ochotný pořád bojovat, dělám jedno opakování za druhým. Na konci ještě povinná tečka v podobě břicha a pak už hurá do sprchy, nacpat se a hlavně ke skriptům z matiky (ale to už je zas jiný příběh:))..

Pro člověka žijícího v Praze, pro kterého je cokoli kromě Prahy “venkov”. Nicméně pro obyvatele obce Želechovice nastal dnes den vyjímečný, protože rozhodli dost jednoznačně o odtržení od Zlína, ke kterému byly v dobách rudé barvy jako spádová obec násilně připojeny. Od osamostatnění si slibuju hlavně podporu želechovických sdružení a spolků, snad půjdou ve stopách velmi aktivních hasičů:). Dost velký problém se skýtá ve funkci starosty. Z pohledu obyčejných lidí má starosta tak vysoký plat,  že se okamžitě stává terčem závisti a nevraživosti.  Na druhou stranu, z pohledu lidí, kteří mají dostatek znalostí, dovedností, zkušeností (a taky známostí…)  je nabízená finanční částka nezajímavá, protože si mohou při výše jmenovaných schopnostech vydělat víc, aniž by byli někomu pořád na očích. Jedinou šancí je nějaký patriot, kterému půjde víc o rozvoj obce než o vlastní profit (takový lidé existují v pohádkách, ale v realitě ?).  No uvidíme.  Na Sokolovně v těchto minutách probíhá za účasti mých rodičů, známých a mnoha kamarádů vyvrcholení “zábavného večera”, já místo toho musim sedět na koleji v místnosti s prázdnou lednicí a zahajovat soustředění na písemku ze statistiky. Ach jo..

Supa a Delik, Původem z Handlové (odkud pochází i komerčně známý a úspěšný tanečník Laci Strike), se už nějakou dobu pohybují na špici Československé hip-hop scény. Témata jejich textů jsou velmi různorodá, od drogové závislosti, kterou si ostatně sami prožili, přes typické party songy až po velmi smutné skladby popisující většinou vztahy mezi lidma. Moja Reč se od většiny svých konkurentů liší tím, že si umí udělat srandu sama ze sebe a nehraje si na žádné velké tvrďáky. Dvojice většinou vystupuje spolu s živou kapelou Komplot.

A to nejlepší nakonec, MR dneska v noci dává v Praze v Karlových Lázních a 15.4. v rámci studentského majálesu ve Zlíně:)

V únoru se ozvali kamarádi z Jaderky s nabídkou lyžování ve Francii. Termín ideální- poslední týden v březnu, destinace super- ve Francii sem eště nikdy neridoval, když k tomu připočtu fakt, že mi zbylo pár peněz z letní brigády,tak to byla jasná volba. On ten zájezd byl dost zajímavý. Cestovka Cekare má akci zvanou “Kolo štěstí”, kde si vyberete pouze termín a počet účastníků, cestovka vám oznámí středisko pár dní před odjezdem, tj. akce vhodná pro lidi, kteří nejsou nějak vyhranění či zaujetí proti konkrétnímu místu.

Já, Bára, Aleš a Jitka jsme dostali do vínku středisko “Puy Saint Vincent”. Malé, málo černých sjezdovek, nicméně vhledem k tomu, že jsem měl plán se učit jezdit na snb, mi to ani tak moc nevadilo. Cesta do Francie autobusem bylaúmorná, no přece jen sme tam nakonec dojeli. Následoval suverénně nejpříjemnější týden tohoto roku. Ubytování dostáváme přiděleno přímo v areálu, tři metry od lyžárny sjezdovka:) Zájezd byl objednaný na 6 dnů lyžování, no na místě se dovídáme, že budeme lyžovat dnů sedm. Na sjezdovkách vládla skutečně rodinná atmosféra, navíc byly téměř liduprázdné. Druhý den je moje vázání napadrť, no díky velmi příjemné paní delegátce, která se mnou strávila hodinu v servisu a celou tu dobu se zubila na chlápka, co mi to opravoval, mě to skoro nic nestálo. Náš hotýlek pořádal pro návštěvníky různé akce, jako třeba chlastání svařáku zadara:) nebo večerní ježdění po sjezdovce na nafukovací pneumatice. Když k tomu připočtu francouzké víno a sýr…

Celkem mě překvapila všeobecná tolerance trávy a hašiše, ještě o dost větší než u nás, prostě bylo uplně normální, když si mladí Frantíci při čekání na lanovku ubalili Cornetto (špeka) a nikomu to nepřišlo ani trochu divné.

V centru dění, aspoň na chvilku. Jak říka Mira: “kdyz se odtrhava dvoutisicova obec, uz je to docela mazec…vetsinou se otrhavaji ruzne diry o par baracich”

Bylo nebylo (asi spíš bylo),

na jednom zapomenutém gymnáziu se kdysi moc dávno, v době, kdy ještě prof. Švejnara nikoho neznal a kdy jsme si mohli nechat o Schengenu jen zdát, dala v tomto ústavu do kupy jedna bezvadná třída. Jejím označením bylo písmenko “A”, což znamenalo, že to byla třída výběrová:), s údajnou specializací na matematiku. Tahle třída specielní skutečně byla, neprojevovalo se to ani tak ve výše zmíněné matematice (spíš vůbec), ale v tom, že její zdravé jádro si samo pro sebe organizovalo značné množství akcí všeho druhu.

Tyhle časy už jsou pryč, ale proč sem sem tam nesejít znovu (a pořádně zakalit) ?

Lesni trida v akci