Pája`s blog

Po delší době jsem opět dostal pořádnou chuť úplně se vyšťavit. Brněnská podkova je názvem pro sérii pochodů okolo Brna, 100 km tůra je jejich vrcholem. Akce se uskutečnila přesně na přelomu srpna a září (31.-1.). Bohužel se mi nepodařilo získat žádného sparinga, nicméně řekl sem si, že budu tvrďák a půjdu sám. Startovalo se ve 20:00 na okraji Brna za přítomnosti pouze 9(!!!) účastníků. Ona 100 km štreka byla poměrně složitá a neznačená, proto jsem byl moc rád, že jsem se před startem náhodou potkal s Romanem, dobrým to stovkařem, který šel se mnou. Roman je velmi zkušený chodec, každý rok dává kolem deseti stovkových pochodů, sám organizuje podobnou akci v místě svého bydliště… Byť byl trochu starší než já, našli jsme jednoduše dost témat k hovoru a cesta díky tomu poměrně rychle ubýhala. Z večera se postupně stávala hluboká noc. Po půlnoci se nám stala velmi nepříjemná věc. Ztratili jsme turistickou značku, po které jsme se v té době pohybovali. Nebyla nikde k nalezení, proto jsme pokračovali po asvaltce, která vedla naším směrem. Nicméně asfaltka se postupně mírně stáčela a my jsme šli doslova do pr…. Jinými slovy: zacházka 15 km. To byla taková první krize. Dalším zážitkem pro mě byla návštěva hospody v dědině o 300 obyvatelích, která byla otevřená o půl 4 ráno. V hospodě byla velmi zajímavá skladba lidí, u nichž se nedalo rozeznat, kdo obsluhuje a kdo je host (všichni se tam obsluhovali sami, a zároveň se všichni chovali jako hosti, něco jako na Střelnici v Želechovicích po zavíračce). Riskuju a dávám si pivo (nevim co se mnou udělá, na předchozí Krakonošově stovce jsem si nedal z obavy, že mě to zpomalí, ani jedno). Starobrno jedenáctka mi jde (kupodivu:)) velmi k duhu, za půl hodiny tak s Romanem v dobré náladě vyrážíme na další cestu. Z noci se pomalinku stávalo ráno. v 6:00 snídáme. Následující stoupání po kamenech je dost nepříjemné. Na kopci začína drobně pršet. Pohoda, říkám si asi minutu, a pak se z drobného kapání stává vytrvalý déšť. Od Romana zjišťuju, že nejbližší vesnice, kde by se dalo schovat, je asi 3 km vzdálená. Začínám zostra utíkat. Najednou mě opouští veškerá únava, koleno přestává bolet a já myslím jen na to, abych byl pod střechou. Na zastávce mi začíná být velká zima. A déšt nepřestává a nepřestává. Po dvouhodinovém neúspěšném čekání na konec deště s Romanem vzdáváme boj a jedeme autobusem zpátky do Brna. Škoda. Příště to snad vyjde.

Tento článek byl publikován dne 6. 9. 2009 (Sunday) v 6:22 pm v rubrice ruzne. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.