Můj článek shrnující o letošní prázdninách, tak jak vyšel v časopisu Sociál

Ekonom na grilu
Na americkém letním táboře si můžete sáhnout na dno

Některý z dlouhých zimních večerů jsem si při přemýšlení, co budu dělat o prázdninách, vzpomněl na známého, který jezdil dost dlouho pracovat na jeden americký letní tábor. Slovo dalo slovo a já obdržel webovou adresu pennsylvánského Shohola Camp for Boys. Zde si stahuji přihlášku, neprodleně ji vyplňuji a odesílám. Obvykle ji stačí zaslat čtvrt roku dopředu. V táboře je více možných zaměstnání. Suverénně nejvíce pracovníků tvoří counselloři-vedoucí, dále zde člověk může pracovat jako opravář, pomocná síla v kuchyni nebo třeba v kanceláři. Já jsem žádal o místo vedoucího, bohužel, vzhledem k tomu, že jsem nebyl plnoletý (ještě mi něbylo 21) to bylo nemožné, proto jsem přijal alespoň místo v kuchyni. Pracovní kontrakt trval od 12. 6. do 13. 8., vyžádal jsem si výjimku začínat o týden později, bylo mi bez sebemenších problémů vyhověno. Nepříjemně mě překvapila velmi dlouhá dobapotřebná k vyřízení pracovního víza.
Jednoho hezkého rána nastupujeme s kamarádem do letadla vstříc novým dobrodružstvím. V New Yorku nás vyzvedává mexický vedoucí (později propuštěn za to, že na jedno bohaté americké dítko zvýšil hlas) a odváží do kempu. Kuchyňský personál čítal 7 lidí: kuchařku, pomocného kuchaře a 5 „dělníků“. Moje hlavní práce obnášela nošení beden do mrazáku a umývání nádobí. Prvních pár dní jsem byl na dně jako snad ještě nikdy. Časem se to začalo pomaličku, ale jistě zlepšovat, dostával jsem se víc a víc do pohody.Všichni lidé, se kterými jsem v kuchyni pracoval, byli totiž naprosto super. „Šichta“začínala v 6:30 a končila v 19:30, mezitím dvě pauzy, každá v průměru hodinu. Jednou v týdnu měl člověk volno. Velký problém pro mě představovala závist. Lidé, co pracovali jako counsellors, to měli ve všem lepší, pozděj vstávali a měli víc volného času.
Několik dní po ukončení campu jsem strávil v New Yorku, kde nám kamarád nabídl ubytování zadarmo u sebe doma.
Peníze jsem si nedovezl žádné. Za těch osm týdnů práce jsem dostal 1700 USD minus 250 pracovní vízum (celkem stálo 450 USD, 200 platil camp) minus 750 USD letenka, dost peněz padlo v NY (např. lístek na muzikál – 80 USD). Směšně nízký plat trochu kompenzovalo, že se člověk nemusel kromě víza a letenky o nic starat. Ubytování, jídlo, letištní transport , veškeré aktivity, co camp nabízel, vše bylo „v ceně“. Na Shohole vám rapidně roste plat, pokud se vracíte, takže lidi, co tam byli po šesté či sedmé, si vydělali několikanásobně víc než já, to už je pak celkem zajímavé. Získal jsem však něco cennějšího než peníze - zkušenosti a hlavně přátele. Pokud zkrátka s někým celý den čistíte gril a umýváte nádobí, pak se buď začnete nesnášet, nebo mít rádi.
Tato zkušenost mě velmi obohatila, všem doporučuji vyzkoušet něco podobného. Člověk si pak více váží toho, že má možnost studovat a nemusí celý život manuálně makat.

v utery jsem si vzal “early leaving”, to znamena konec prace uz v 5, no a o hodinu pozdeji jiz sedim v aute smerem Port Jervis. Tam jsme spolu s Kirkem (US), Ailou (Scotland), Maxem (US) a Alexem (Mexiko) chytli autobus do NY. Dorazime asi v 10 hodin vecer. Nasledujici dvouhodinova prochazka centrem je velmi prijemna a zajimava. Neni to podle me zas tak jednoduche rozlisit, zda je den nebo noc, protoze lidi je tam vsude vic nez mravencu a na kazdy metr ctverecni pripada 5 velkych blikajicich svetel, to vse obklopene vysokanskymi mrakodrapy, takze ani nejde poradne videt nebe. O pulnoci se trajektem presouvame na “Staten Island”(snad si to pamatuju dobre), kde jsme se potkali s druhou pulkou nasi cestovatelske skupinky, ktera jela autem. Noc jsme stravili u Andrew Schiffa, jednoho kamarada z campu, nutno podotknout, ze se o nas kralovsky postaral.

Ve stredu dopoledne, po prijemne snidani a jeste prijemnejsi sprse, vyrazime na Manhattan (vlak-trajekt- metro). Cestovani MHD bylo moc prijemne, vsechno klimatizovane a ciste (doufam, ze to tak bude aj jednou u nas) . Cele odpoledne jsme stravili chozenim v centru, moc fajn, videl jsem spoustu zajimavych veci a udelal hodne fotek. Vecer jsme zamirili k nasemu kamaradu Samovi, objednali si nejake jidlo, no a jen tak sedeli a kecali. Mne to po chvilce prestalo bavit, tak jsem pomoci nouzoveho schodiste vylezl na strechu.Znate skvelou, dnes jiz mirne archaickou PC strilecku “MAX PAYNE” ? Na strese se mi okamzite vybavila tato hra, protoze ten exterier byl naprosto identicky. Strechy jsou pospojovane pomoci nouzovych schodist, no vzhledem k memu strachu z vysek jsem se moc daleko neodvazil. Taky tam byli okna, diky kterym se dalo podivat do bytu lidi, co bydleli v poslednim patre. Takove okynko nekdy muze poskytnout velmi, velmi zajimavy pohled. Od Sama jsme vyrazeli o pulnoci, v jednu jsme (ted jiz dikybohu autem) vyjizdeli z NY. Cesta zpatky se diky pichnute pneumatice trosku protahla, takze jsem spal asi jen dve hodiny..

Pristi navstevu NY (Snad se tam jeste dostanu) bych rad zasvetil muzeim, snad to vyjde .

Vcera padlo rozhodnuti jet zaparit do New Yorku. Kolem devate prijizdime do tohoto velmi zajimaveho mesta. Zacatek se pro me moc dobre nevyvijel, nechte jsem priskripl jedne holce z Mexika ruku do dveri od auta, a jeji kluk, co je na tabore s nama (maly snedy podsadity Mexikan) mi dneska rekl, ze me zabije, no tak je tohle mozna muj posledni prispevek. Prekvapilo me velke mnozstvi automobilu znacky BMW, zda se, ze v kategorii tech drazsich vozu maji Nemci v NY velmi stabilni pozici (v centru NY se fakt bylo na co divat, pokud se vam alespon trosku libil film Fast and Furious, tak byste byli na vetvi stejne jako ja, na nekterych karach jsem mohl oci nechat). Po nekolikahodinovem projizdeni mestem, kdy nam Kenya ukazovala vsehchno mozne, zaciname hledat nejaky klub. Bohuzel, vse je od 21 let. To je fajn, ze jsou lidi zvykly dodrzovat pravidla co se tyka zakazu alkoholu u neplnoletych, kdyz to srovnam se situaci u nas… (kdo chce, pije, nezavisle na veku). Nakonec jsme se spokojili s velmi stylovou mexickou restauraci. Konecne sance polepsit si po mesici zaludek, uz mi z tech hamburgeru jde hlava kolem. Taky jsem ochutnal nejake mexicke pivo, no na ceske to fakt nemelo ani omylem:). Jo a Mexikanci me prinutili ochutnat nejake zelene kdovico, uz si nevzpominam nazev, kdezto ten hodinu trvajici pocit, ze vam z pusy zacnou kazdou chvilku slehat plameny, ten si budu hodne dlouho pamatovat. Kolem jedne hodiny se restauraci rozezvucela vcelku hlasita, velmi svizna jihoamericka hudba plna vsemoznych nastroju. Meli jsme dost rozjarenou naladu, tak nam nedelalo problem zacit uprostred restaurace “tancovat” (uvozovky jsou vskutku na miste, ten tanec v mem podani musel hosty restaurace pobavit vic nez lecktery komik). Obsluha nas nadsene pozorovala (byli to vsecko Mexikani) a zacala tancit s nami, no a pak se pridavali dalsi hoste.. Proste pohodka..

Do svojeho spacacku jsem vlezl o pul pate, v sest jsem vstaval a tedka mam za sebou takovych 7-8 hodin prace, no kupodivu moc ospaly nejsu, uvidime vecer..

NY je skutecne “Da City”, to mesto vypada uplne stejne, jak ho znam z bezpoctu americkych filmu. O pul noci vsude obrovske mnozstvi lidi, to jsem zvedavy, kolik jich je na ulici za bileho dne. Vcera jsem poznal stranu nocniho zivota, no ve stredu tam pojedu v roli poctiveho, dychtiveho turisty, touziciho po pamatkach a muzeich.

Dneska jsme vyjimecne skoncili driv (kolem 18:00), tak mam cas neco malo napsat.

Stridaji se nam tenhle vikend turnusy, dneska vsichni mali Amici odjeli a zitra prijedou novi. Vyhodou je to, ze uz jich nebude tolik (140–>110), tak snad budu mit malinko vetsi pauzy. Pomalu, ale jiste konci paty tyden, tak musim prezit jeste tri a uz budu doma. Az dneska jsem si uvedomil obrovsky dulezitou a taky prijemnou skutecnost. Ta silena prace tady v kuchyni mi prinasi velkou “dusevni hygienu”. Cely rok jsem se stresoval kvuli skole, jak se vratim, tak se budu zase stresovat kvuli skole:), no ale tady me jeste zadna nervozita nepotkala. Nemam zadnou odpovednost. Proste mi nekdo rekne:”umyj padesat hrncu”, tak to udelam, nemusim nad nicim premyslet a nic resit. Verim, ze si muj mozek pekne odpocine a diky tomu bude schopny pristi skolni rok slapat jako svycarske hodinky.

Tady na SHOHOLE mame dva oficialni jazyky, anglictinu a spanelstinu. Dale je ve vetsi mire zastoupena francouzstina a Madarstina. Myslim, ze je to pro deti velmi dobra zkusenost, potkavat se s vrstevniky, co pochazi z druheho konce sveta a mluvi jinym jazykem. Dalsim velkym rozdilem mezi detmi je majetek jejich rodicu. Vetsina pochazi z bohatych rodin (camp stoji 2700USD na dva tydny), no ale pak je tu taky skupina (asi tretina), ktera se sem dostala pres CAMP SHOHOLA FOUNDATION (fond, ktery financne podporuje socialne slabsi).

Maleho Amika rozpoznate mezi detmi vsech moznych narodnosti vetsinou ihned. Ne podle jazyka, ne podle barvy kuze, ale podle velkeho, znacne se rozvijejiciho tukoveho polstare v oblasti bricha. Proste borec 10 roku, na prvni pohled uplne obycejne, normalne vypadajici decko, no pak si na plazi sunda triko a me na prvni pohled trkne do oci bricho, za ktere by se u nas nemusel stydet kdejaky pivar. Amici (vetsina z tech, co jsem dosud poznal) sou zvykli na to, mit vseho moc: moc jidla, moc Coca Coly, moc obleceni, moc baseballu… Navic si o sobe dost mysli, ale za to nemuzou, to je vina medii a vubec cele kultury. Kazdy tady do tech malych decek chrli vsichni vrchem spodem, jak jsou nejlepsi. A pritom to vubec neni pravda. Je prirozene, ze pokud se ma spolecnost po nejakou dobu dobre, tak zlenivy (Obavam se, ze tato situace nastava i u nas). Presto bych Amikum pral, aby si uvedomili, ze zivot nemusi byt nutne jen o konzumu a taky ze zkratka nemusi byt ve vsem nejlepsi.

Jen me tak napadlo, pokud nahodou nekdo neco chcete objednat z amazon.com a neplatit za postovne:) (ktere je dost velke do Evropy), muzete mi napsat, co chcete a ja si to necham poslat sem a pak Vam to dovezu, mam v kufru jeste mega mista. U predmetu, ktery budete chtit, musi byt napsano neco jako “eligible for free shipping”. Tedka tam maji treba noveho Harryho za 18 USD..
.

       Nevim. Kazde prazdniny jsem mel “od vrchu az dolu” nacpane vselijakymi zazitky a akcemi. Tedka misto toho od rana do vecera fakcim. Nikdy sem nepracoval vic nez dva tydny v kuse. Tady uz to za dva dny bude mesic. A pak zacne druha pulka, a to mi bude lip, prece jen druha pulka rychlejc utika. Ze zacatku sem byl fakt nastvany, ze proste “zabiju” sve drahocenne prazdniny tim, ze budu delat nejakou blbou praci. No tedka citim, ze to ma i nejake vyhody. Nedokazu rict, jestli se mi tady libi nebo ne. Pocity optimismu (obvykle spojene s broukanim nejake te ceske pisnicky) stridaji pocity melancholie (vzdalenost od domova, rodiny, Bary, pratel..)

. Naucil jsem se extremne si vazit volneho casu. Kazdou vterinu, kdy nemusim pracovat, si dokonale vychutnavam. Zjistil jsem, ze neni jednoduche udrzet si vrely kamaradsky vztah s lidmi, s kterymi zaroven od nevidim do nevidim pracujete na par metrech ctverecnich. Pratelstvi, ktere panuje mezi nami v kuchyni, a pratelstvi, ktere panuje mezi vetsinou vedoucich, je dost rozdilne. Pratelstvi vedoucich je zalozeno na tom, ze si vsichni dost casto podavaji ruce, dost casto se poklepavaji po rameni, dost casto se objimaji a vse je spojeno se vzajemnym presvedcovanim, jak maji super vztah a jak se maji radi (tohle delaji hlavne Amici). Tohle v kuchyni neprobiha. V kuchyni mi lide svoje pratelstvi a naklonnost projevuji tak, ze kdyz nemam svuj den, pracuju pomalu a tudiz uz maji vsichni hotovo a ja mam pred sebou praci jeste na hodinu, tak se mnou zustanou a pomuzou mi. Citim, ze pratelstvi zalozena na takovych zakladech mohou byt hodne hluboka.

Jeste nejsem ani v pulce, to znamena, ze dalsi cenne zkusenosti me jeste urcite cekaji. Tak, a konec, mam jeste par cennych minutek cas, tak si du cist, at nezabiju veskery cas u pocitace..