Pája`s blog

Když jsem si na podzim vyřizoval žádostu DAAD (Německá akademická výměnná služba ) o stipendium na letní školu v Německu, rozhodně jsem si nedával velké šance na úspěch. DAAD v tomto ohledu nepracuje příliš efektivně, na svých stránkách má uvedeno, že o tom, zda Vám stipendium bylo přiděleno, se dozvíte až v dubnu (tak se také skutečně stalo), takže když už má člověk něco naplánováno (např. letní tábor, kde už předtím několikrát slíbil účast), tak to musí zrušit. Vybral jsem si letní školu v Düsseldorfu, v termínu červenec 2009. Bohužel, doslova pár minut před odjezdem autobusu z Prahy (Lowcost přímo do Düsseldorfu z Prahy bohužel moc nelétá) jsem na vlastní kůži poznal šikovnost českých zlodějů, kteří mi z bahotu ukradli peněženku naditou všemi doklady a skutečně velkým množstvím peněz na celé prázdniny (doposud jsem jako poměrně konzervativní jedinec nosil u sebe cash, nechtělo se mi spoléhat na bankomaty a platební karty, no ale po výše zmíněné zkušenosti budu muset tenhle přístup přehodnotit). Do Düsseldorfu jsem tudíž vyjížděl o 2 dny později, s půjčenými penězi, bez dokladů s vědomím, že místo “bohatých” prázdnin mě čekají prázdniny, kdy budu muset šetřit, kde se dá. Ještě štěstí, že mi ty svině zlodějské neukradli i pas. Naštěstí se mi po příjezdu začala zlepšovat nálada. Hned jsem se šel ubytovat, paní “bytná” je velmi dobře situovaná žena ve středních letech, která si evidentně užívá života. Minibyt sdílím s trochu mladším klukem s Kyrgyzstánu, bohužel, stejně jako já umí dobře anglicky, a už od začátku mi bylo jasné, že i když jsem tu, abych se učil německy, tak spolu moc německy mluvit nebudem. Ve škole si ten samý den vyzvedávám veškeré dokumenty a píšu rozřazovací test. Svojí lámavou němčinou jsem začal mladší slečně v kanceláři vysvětlovat, proč jsem přijel později, načež ona odvětila, proč na ni nemluvím česky:). V Düsseldorfu je evidentně vyšší životní úroveň než v Liberci, odkud pochází, tak se jí ani moc nedivím, že radši poskakuje v kanceláři na IIK (Institut Mezinárodní Kooperace, pořadatel mého jazykového kurzu) než aby dělala to samé doma. Rozřazovací test dopadl nad očekávání, byl jsem zařazen do skupiny 7 (celkem jich máme 10, seřazeny vzestupně dle úrovně), což odpovídá vstupní jazykové znalosti B 2. Druhý den mě už čekalo první vyučování, které probíhá v mém případě od 14. do 18. hodin.Ihned mě překvapila obrovská rozmanitost, jaká v naší skupince panuje. Ze 17 lidí jsme akorát 4 z Evropské Unie. Své zastoupení mají poměrně rovnoměrně rozděleny všechny světadíly (vyjma Antarktidy). Bohužel, 17 lidí na jednoho učitele, to je dost špatný poměr, z intenzivní a efektivní vyúky se tak stává spíše vyúka extenzivní. Škoda. Samotný kurz stojí 500 Euro, což nebýt stipka, tak bych za něj nevysolil ani omylem. Düsseldorf je bezpečné město, minimálně mi to všichni místní obyvatelé tvrdí. Souhlasím s nimi. Nicméně, po týdnu zde stráveném mám pocit, že důvod oné bezpečnosti není v morálce a chování lidí, ale v tom, že se zde vyskytuje velké množství policistů a všelijakých jiných “ostrah” všeho možného. V pátek se konala “Welcome Party” v univerzitním kampusu. Musím se přiznat, že rozměry svých prostor, kterými Rheinrich-Rheine-Uni vládne, mi přijdou jako velmi impozantní. Kampus se rozléhá určitě minimálně na dvou kilometrech čtverečním, nebýt velkých informačních šipek na každém rohu, tak by se člověk, který to tam nezná, vůbec nikam nedostal. Působí to na mě jako takové “moderní Bradavice:)”. Skoro či úplně každá fakulta má své vlastní území, přičemž to jde od pohledu na lidi dost poznat, pokud je člověk na půdě Filosofické fakulty nebo Přírodovědecké fakulty. Samotná party stála samozřejmě za nic a nemělo ani cenu tam jezdit, jak jsem si od začátku myslel. Tak sem si dal malé pivo (velké se nedalo koupit) a jel zpátky…

Vzpomínám si, jakoby to bylo včera. Jeden dům v husté zástavbě v centru Prahy, v něm doslova pár tříd a kabinetů. Ve srovnání s prostory, v kterých panovala Fakulta Jaderná a Fyzikálně Inženýrská, mé předchozí krátkodobé působiště… Už nevím, kdy mě poprvé napadla myšlenka zvládnout bakalářské studium na IES za dva roky místo plánovaných tří. Zpočátku jsem tomu moc nevěřil, ale jak čas plynul, tak dostávala tato představa stále reálnější obrysy, a předevčírem ziskem pochvaly za vynikající výkon u Státních zkoušek spolu s pochvalou děkana za Bakalářskou práci byla konečně splněna. Naučil jsem se toho za dva roky dost, nicméně pořád nevím přesně, co to ta ekonomie vlastně je:) Většina studovaných předmětů se mi dost líbila, samozřejmě v čele s matematikou, z které jsem ovšem již skoro všechno zapomněl. Jestli mi dala ono “abstraktní myšlení”, kterým se absolventi našeho institutu neustále ohánějí, nevím, já si připadám sám sobě pořád stejný:)

Komise u státnic byla moc hodná a příjemná. Dějiny ekonomických teorií, výsostný obor nedávno zesnulého pana Profesora Sojky,  zkoušel dle očekávání pan Profesor Mlčoch a pan  Docent Půlpán. Měl jsem štěstí na los, vytáhl jsem si velmi rozsáhlou otázku (neoklasika po 30. letech), tak jsem před Prof. Mlčochem mluvil, mluvil, mluvil, nenechal si skákat do řeči, a jednička byla na světě. Zkouška z Mikra byla nejpříjemnější, obecně mi přišlo, že čím “vyšší” otázka, tím těžší, protože pro její znalost je třeba částečně demonstrovat znalost i otázek předchozích. Otázek bylo 30, já si vytáhl číslo 3., takže úplná pohodovka. V makru padla kosa na kámen, AD-AS model pro otevřenou ekonomiku byla pro mě takřka noční můrou, se zkoušejícím Michalem Hlaváčkem jsem celkem bojoval, ale nakonec to taky na tu jedničku stačilo. Obhajoba BP byla v takovém bojovnějším stylu, jedničku jsem měl díky příznivému posudku od oponenta (Docent Jiří Havel, náš budoucí reprezentant v EP) jistou, ale s navrženou děkanskou pochvalou pan Prof. Mlčoch nesouhlasil, tak jsme se (v mezích vší slušnosti samozřejmě:)) přeli o přidanou hodnotu mojí práce, no nakonec to dopadlo dobře. Postátnicová piva (a že jich nebylo málo) chutnala dobře, jelikož jsem předtím dva týdny nepil žádný alkohol (to je na mě už dost dlouhá doba). Teď si budu pár dní užívat, zasloužím si to

Následující rok bude asi trošku cestovní, kus léta zaplní letní škola v Düsseldorfu, příští školní rok “Erasmus” v Linzi (uvozovky používám proto, protože to za “zahraniční studium” moc považovat nebudu, vlakem budu ze Zlína v Linzi za zhruba stejně dlouhou dobu jako v Praze), příští prázdniny asi padnou na práci na chlapeckém táboře v US, i když to je ještě daleko…

Bylo nebylo (asi spíš bylo),

na jednom zapomenutém gymnáziu se kdysi moc dávno, v době, kdy ještě prof. Švejnara nikoho neznal a kdy jsme si mohli nechat o Schengenu jen zdát, dala v tomto ústavu do kupy jedna bezvadná třída. Jejím označením bylo písmenko “A”, což znamenalo, že to byla třída výběrová:), s údajnou specializací na matematiku. Tahle třída specielní skutečně byla, neprojevovalo se to ani tak ve výše zmíněné matematice (spíš vůbec), ale v tom, že její zdravé jádro si samo pro sebe organizovalo značné množství akcí všeho druhu.

Tyhle časy už jsou pryč, ale proč sem sem tam nesejít znovu (a pořádně zakalit) ?

Lesni trida v akci