Spolužák Jirka Matyska je podobný šílenec jako já, proto když mi před několika měsíci řekl o pochodu Krkonošská stovka , neváhal jsem ani minutu a za sebe i Báru jsem slíbil účast. Postupně se k nám připojovali další zájemci, no bohužel, ze studijních, zdravotních či jiných důvodů všichni před začátkem odstoupili, a tudíž jsme ze startovního místa ve Vrchlabí v pátek ve 21:00 vyráželi 3. Začalo se ve svižném tempu výstupem na Žalý a pak dál směrem na Harachov. Přes noc byl dost velký problém s orientací, naštěstí jsme se chytli staršího pána, který už trasu absolvoval dvacetkrát, a ten nás bezpečně celou noc vedl. Také jsme si ze začátku vyslechli několik velmi demotivujících komentářů k našemu týmu, všechny naznačovaly, ať už přímo či nepřímo, že nemáme šanci dojít. Z Harachova se pokračovalo dál k Josefově boudě, kam jsme dorazili asi v 7 hodin ráno. Bára má z vysokých pohorek (až na startu jsme zjistili, že ideální obuv jsou kvalitní běžecké tenisky) na každém chodidle dva puchýře velikosti kovové padesátikoruny, na moji připomínku, že tam můžem skončit, si je propichává jehlou, zalepuje tlustou náplastí a následujících 10km v naší trojici suverénně diktuje tempo.
Následuje část v Polsku, která končí výšlapem na Sněžku (celkové převýšení stovky asi 3600m). Před Sněžkou se nacházela kontrola, kde jsme plánovali doplnit jídlo a hlavně vodu. Díky naší únavě jsme kolem této kontroly šli, ale nevšimli si jí, tak začínáme držet dietu (k velké Jirkově radosti, do kterého bych fakt neřekl, že bude mít potřebu mnohem větší kalorické spotřeby než já) a vodu čepujem z horské studánky. Klesání ze Sněžky je velmi, velmi nepříjemné až trochu bolestivé pro naše kolena. U kontroly Pomezní Boudy se již pomalinku dostavuje únava. Bára má značný problém s kolenem, nicméně nevzdává to a s dvěmi narychlo vyrobenými berlemi pokračujem dál. Na 78. kilometru čekáme půl hoďky na Jirkového taťku, který odváží vcelku vyčerpanou B. směrem ke sprše a posteli a my s Jurou pokračujem dál.
Začínají mě skutečně BOLET kolena, zvlášť při prudkých klesáních. Brzy doháníme jednoho zkušeného stovkaře, se kterým budeme pokračovat až takřka do cíle. Posledních 15km z Pece pod Sněžkou do Vrchlabí jsou peklem na zemi, protože ubýhají neuvěřitelně pomalu. Bolavá kolena mě donutila úplně změnit můj styl chůze, připomínající spíše motajícího se notora než cílevědomého turistu. Několik málo kilometrů před cílem narážíme na čerstvé posekanou louku. Jirka vzhledem ke své alergii sbírá sílu a celou louku přebíhá sprintem. Já, zvyklý jen následovat a nehledat cestu, se snad přímo na této louce či kousek za ní ztrácím ze značky a začínám bloudit. Brzo narážím na chatu v lese, kde pár lidí něco zapíjelo. Na můj dotaz, zda mi poradí, kudy do Vrchlabí, mě nejdříve nutí vypít dvě pivka, načež jeden přes druhého se začnou předbíhat v popisu cesty. Ten popis měl asi tak 6-7 kroků, já jsem si byl schopen zapamatovat pouze první dva (běž podél potoka, na cestě se dej doleva). Měl jsem vskutku velké štěstí, že po další hodině se dostávám do Vrchlabí, kde už na mě čeká Jirka a guláš. Už se těšim na další kilo!