Pája`s blog

In the last spring (spring 2009), me and Bara we discussed very deeply the programme of our forthcoming summer. We wanted to be together and enjoy something new. Firstly we decided to apply for the work as campleaders at the Camp Shohola (US, Pensilvania), where I had already been before. The whole application-procedure consisted of one telephone-call with the director of the camp, who remembered me well. Because our relationship lies in affinity, everything was absolutely smooth. To be precise, there was one obstacle: at that time I was not sure if I would be able to finish my bachelor studies in the June. If not, then it would not have been able to go to that camp. And because I usually hold rather pessimistic view, possibility of going to Shohola felt down very quickly.

  The runner-up at our list of summer activities that we wanted to try was the similar summer camp like above, but in the Great Britain. The big advantage caused the fact that it was possible to be hired there just for one month (it caused no problem even if I would have failed to finish my Bachelor exams). The application procedure went without troubles, the long call with the director of the camp was very pleasant but then the contract was not offered to us. Why? Even now I do not know as I am sure there are not so many better candidates than us (we both spent time in English-speaking country, we hold CAE, we are really experienced at working with kids…).   As time flew, the range of possibilities went narrower. Bara suggested the participation at the working camp. Working camp means that you work voluntarily for a good purpose (generally sayingJ). I hesitated a little bit as I preferred taking the adventurous hiking trip through the Mountains in Romania, but Bara persuaded meJ So through the Czech organisation Duha we applied for the camp in Obedska Bara, Serbia. After the payment of the registration fee (about 60 Euro per head), there was absolutely no problem to get the spot at the workcamp we wanted. We opted for the working in the nature reservation Obedska Bara. Our Czech organisation informed us later about the obligatory orientation, but we did not attend it, because I treated it as a wastage of time(I had been finishing my B.A. that time, so there were more important thing to do).   I arrived to the Belgrade directly from the Düsseldorf, where I had taken my language summer school. The first thing that I recognised was the outrageous fact that many people smoked. OK, no problem when local peasants smoke in the dirty pub, but there smoked some people directly in the terminal building at the airport! The second thing that hit me directly was the temperature. Later I heard it went beyond 35 grades that day. But these two tiny things really did not disturb my arousal of being in the country I had never been to. In a few minutes, Bara arrived (she took the plane from Prague) and we went to the city. We have one day and a half for exploring the Belgrade.  It would have been very difficult to get oriented there, but I have to underline that we got the very best set of information from the organisators of our camp prior to the camp so thanks to that we did know all the vital information that backpackers need. Belgrade was picturesque and calm in the daylight and really hot-tempered at night. Our first night in

Serbia, local water polo representation won the world championship, so Serbian guys showed us the real serbian happiness.  

Next day, the camp began. We arrived to the small village “Kupinovo”, located in the west from Belgrade. Just after arrival we realised that we would live in the very centre of the village in one of the local houses. That impressed me a lot. We got the information at the beginning that we would be accommodated in the local hotel, but this style of living was great deal better. We met our two coordinators, and by that time I was sure that whole camp would be OK. Both of them did their best to make our stay as pleasant as possible. The whole first evening went very smoothly in the cosy mood of introduction the members of the camp to each other. To sum up there were 2 coordinators (from Serbia) and about 14 workers (from Europe with one exception from Japan). 

The next day we endured the work for the first time. Local guys with chainsaws were cutting down the small trees and other vegetation in one part the Obedska Bara, and we were expected to collect it and burn on the piles. It was physically-demanding, but we did it just for 5 or 6 hours a day, so no drudgeryJ. Evenings we had spare time. First few days I was tired a lot because of the sun, which hit me with its rays severely. So after the work, I enjoyed the lunch, then I took one beer and fell asleepJ. Concerning the food, we were treated as kingsJ or rather great deal better. For every lunch and dinner we commuted to the local restaurant, where the local delicacy by the local people were served. Our cook said us at the beginning that she would care of us like of her family. Well, she was right. The food was delicious. She cooked usually about 40 portions for us (I do not exaggerate now), so there was no problem to make yourself full.

 

After a few days I realized the well-known fact that the combination of very hot weather and beer did not lead to the freshness, so I reduced drinking (a little bit) and with Bara we started to explore Kupinovo. From my point of the view, Kupinovo ist just crazy (even if I am used to living in Želechovice, which is not ordinary village as well). In Kupinovo, you could get haircut and shaving for 3 Euro. In local chinese shop, you can buy everything (there were thing that I had not known before that such things could be selled). At the street it is no exception to see the small guy driving tractor. When I needed Internet, I asked one guy in the shop, he told me “just a few people have internet there, but one of them are my relatives.” So he took me to the house of his uncle, here I got food, drinks and of course the internet-access as well. This whole story happened just because of the fact, that I wanted to download a few pictures for the presentation of Czech Republic to the others. And so on… Kupinovo is just crazy.The weather was no so hot during the camp, which was really good for me. On the weekend, we made the trip to the Belgrade. Both our coordinators live there and that fact acted as an asset, because they were able to provide us with really interesting information. At the end of the camp, the minister of Environment responsible for the big part of Serbia came and worked with us (actually, he worked really hard). In Czech Republic it is impossible I am afraid. As time flew, our camp was going inevitably to the end. I was very satisfied as I met very interesting people and recognized the way of life in the countryside in Serbia. Right after the camp, we went to the Hungary, town of Szeged, to see our good friend, but that is a different story…

Sekretariát IES již uveřejnil na web moji bakalářskou práci. Když jsem si ji teď, tři měsíce po odevzdání, přečetl, všiml jsem si mnoha vágních formulací a závěrů, které obsahuje. No na druhou stranu, když jsem za ni dostal pochvalu, tak by zas tak špatná být neměla.

V rámci našeho jazykového kurzu byla možnost zúčastnit se několika výletů do zajímavých míst v Porúří či okolí. Této možnosti jsem předevčírem využil a vyrazil do Amsterodamu. Město mě naprosto uchvátilo. V prostředí našich luhů a hájů je hlavní město Holandska spojováno především s legalitou prodeje a kouření hašiše a trávy. Mě rozhodně mnohem více zaujala architektura, dle které je město vystavěno. Především velké množství vodních kanálů a kanálků, což každý zná z nějakých fotek a pohlednic, ale na vlastní oči to je skutečně o něčem jiném. Bohužel, na prohlídku nebyl moc velký čas, čehož jsem dost litoval. Stihl jsem navštívit 3 muzea – archeologické, Rembrandtovo a taky muzeum sexuJ První jmenované je skvělé, dosti rozsáhlé a bohaté, druhé soukromé a tudíž velmi drahé, třetí zábavné, i když místy svou podbízivostí spíše ubohé. V Amsterodamu se člověk úplně bez problémů s většinou místních domluví nejen holandsky, ale i anglicky a německy. Lidé působí velmi přátelsky (mladé, takřka nahé ženy za prosklenými dveřmi až moc). Žádné extra zhulené mladé ani starší jedince jsem nějak moc neregistroval, podobné pohledy se asi naskýtají spíše v temnějších koutcích místních coffee - shopů než normálně na ulici. Velmi kladně bych ohodnotil skutečnost, že všichni jezdí na kole. Cyklisti mají k dispozici bezpočet stezek procházejících napříč městem, není výjimkou spatřit evidentně vysoce postaveného manažera, jak se po ulici řítí na kole. Hezké. Zdravé. Celou dobu bylo zataženo a mírně pršelo, což je zde asi nejnormálnější počasí. Malinko jsem si zabrouzdal na internetu a zjistil jsem, že míra dětí na rodinu je v Holandsku pouze 1,1 !!! Připomínám, že pro přirozenou reprodukci je třeba dosáhnout čísla 2. No jo, čím vyspělejší stát, tím rychleji vymírá. Mimochodem, my na tom nejsme o mnoho lépe, maximálně o (doslova) pár desetinek.

V Düsseldorfu nic nového. Nemůžu najít učebnici, tak doufám, že mi ji akorát někdo omylem sbalil do tašky a nebudu si muset kupovat novou…

Zlín zdaleka není nějakým “velkým” městem, ale i tak to už dlouho vypadá, že vzdálenost mezi radnicí a příměstkými částmi je obrovská, protože jejich hlasy, málokdy pochvalné, na radnici nedorazí. Proti samovůli města už dlouho bojovalo sdružení za zdravé Lužkovice-Želechovice. Zde bych rád zmínil jednu obyvatelku Želechovic, paní senátorku Paedr. Alenu Gajdůškovou, která, jak jsem se několikrát na vlastní oči přesvědčil, táhne s ostatními za jeden provaz a sdružení čile podporuje.

V Želechovicích vznikly snahy o osamostatnění a po kvalitní přípravě se v klíčovém referendu projevilo přes 90 % hlasujících pro odtržení od Zlína, to je vcelku jednoznačný výsledek. Odtržení posílilo další sdružení bojující za větší pravomoce svých obcí, nahlas se začíná ozývat Kostelec, Klečůvka, Příluky a další. Obyvatelům těchto příměstských částí způsobí menší kulturní šok návštěva obcí za hranicí krajského města, které jsou na tom ve většině případů mnohem lépe (Lípa, Hvozdná). Od Zlína se v minulosti už odtrhly Otrokovice, městu hraje do karet, že dle aktuálního zákona se může odtrhnout jen obec s více než 1000 obyvateli, tuto hranici ne všechny zmiňované části překonávají. Nicméně v Lužkovicích dokazují, že pokud člověk bojuje a vytrvá, tak má naději změnit situaci alespoň mírně k lepšímu.

Kostelec
Zelechovice
Luzkovice-Zelechovice
Klecuvka
Zelechovice-paseky

 

Spolužák Jirka Matyska je podobný šílenec jako já, proto když mi před několika měsíci řekl o pochodu Krkonošská stovka , neváhal jsem ani minutu a za sebe i Báru jsem slíbil účast. Postupně se k nám připojovali další zájemci, no bohužel, ze studijních, zdravotních či jiných důvodů všichni před začátkem odstoupili, a tudíž jsme ze startovního místa ve Vrchlabí v pátek ve 21:00 vyráželi 3. Začalo se ve svižném tempu výstupem na Žalý a pak dál směrem na Harachov. Přes noc byl dost velký problém s orientací, naštěstí jsme se chytli staršího pána, který už trasu absolvoval dvacetkrát, a ten nás bezpečně celou noc vedl. Také jsme si ze začátku vyslechli několik velmi demotivujících komentářů k našemu týmu, všechny naznačovaly, ať už přímo či nepřímo, že nemáme šanci dojít. Z Harachova se pokračovalo dál k Josefově boudě, kam jsme dorazili asi v 7 hodin ráno. Bára má z vysokých pohorek (až na startu jsme zjistili, že ideální obuv jsou kvalitní běžecké tenisky) na každém chodidle dva puchýře velikosti kovové padesátikoruny, na moji připomínku, že tam můžem skončit, si je propichává jehlou, zalepuje tlustou náplastí a následujících 10km v naší trojici suverénně diktuje tempo.

Následuje část v Polsku, která končí výšlapem na Sněžku (celkové převýšení stovky asi 3600m). Před Sněžkou se nacházela kontrola, kde jsme plánovali doplnit jídlo a hlavně vodu. Díky naší únavě jsme kolem této kontroly šli, ale nevšimli si jí, tak začínáme držet dietu (k velké Jirkově radosti, do kterého bych fakt neřekl, že bude mít potřebu mnohem větší kalorické spotřeby než já) a vodu čepujem z horské studánky. Klesání ze Sněžky je velmi, velmi nepříjemné až trochu bolestivé pro naše kolena. U kontroly Pomezní Boudy se již pomalinku dostavuje únava. Bára má značný problém s kolenem, nicméně nevzdává to a s dvěmi narychlo vyrobenými berlemi pokračujem dál. Na 78. kilometru čekáme půl hoďky na Jirkového taťku, který odváží vcelku vyčerpanou B. směrem ke sprše a posteli a my s Jurou pokračujem dál.

Začínají mě skutečně BOLET kolena, zvlášť při prudkých klesáních. Brzy doháníme jednoho zkušeného stovkaře, se kterým budeme pokračovat až takřka do cíle. Posledních 15km z Pece pod Sněžkou do Vrchlabí jsou peklem na zemi, protože ubýhají neuvěřitelně pomalu. Bolavá kolena mě donutila úplně změnit můj styl chůze, připomínající spíše motajícího se notora než cílevědomého turistu. Několik málo kilometrů před cílem narážíme na čerstvé posekanou louku. Jirka vzhledem ke své alergii sbírá sílu a celou louku přebíhá sprintem. Já, zvyklý jen následovat a nehledat cestu, se snad přímo na této louce či kousek za ní ztrácím ze značky a začínám bloudit. Brzo narážím na chatu v lese, kde pár lidí něco zapíjelo. Na můj dotaz, zda mi poradí, kudy do Vrchlabí, mě nejdříve nutí vypít dvě pivka, načež jeden přes druhého se začnou předbíhat v popisu cesty. Ten popis měl asi tak 6-7 kroků, já jsem si byl schopen zapamatovat pouze první dva (běž podél potoka, na cestě se dej doleva). Měl jsem vskutku velké štěstí, že po další hodině se dostávám do Vrchlabí, kde už na mě čeká Jirka a guláš. Už se těšim na další kilo!

Kamarád, vlastenec Pavel Hurta a počátky jeho (dozajista plodné) spisovatelské tvorby

http://www.luzkovice.cz/clanek.php?id=424